ROZHOVOR TÝDNE: ANTONÍN BARÁK

14.03.2016 07:55

Tři tempáčtí trenéři absolvovali stáž v příbramské fotbalové akademii.

 

 
V týdnu od 7. do 13.3. navštívili naši trenéři Teplan, Janeček a Kadlec fotbalovou akademii v Příbrami, která patří pod klub 1.FK Příbram. Hostitelem jim byl Antonín Barák, který již několik let působí jako šéftrenér fotbalových tříd 1.FK Příbram při ZŠ Březové hory v Příbrami. V klubu dále působí jako šéftrenér žákovských kategorie a současně je také členem realizačního týmu reprezentační kategorie U16. Právě jemu prošli pod rukama hráči, kteří jsou budoucností českého fotbalu jako Václav Černý, který obléká dres Ajaxu Amstedam, Dominik Mašek z prvoligového nizozemského Leeuwardenu či Aleš Matějů z Plzně. Dále jsou to již zkušení prvoligový hráči jako Jan Vošahlík, Antonín Fantiš, Milan Mišůn, Tomáš Wágner atd.. Právě dorostenci 1.FK Příbram zaznamenali v poslední době úspěch, kdy v lize mistrů U19 vyřadili CSKA Moskva a vypadli až v osmifinále po penaltách s klubem Benfica Lisabon. Naši trenéři se zúčastnili jak dopoledního programu ve školách, tak odpoledních tréninků v klubu. Na závěr své návštěvy vyzpovídali právě Antonína Baráka a zde přinášíme přepis našeho povídání.
 
(Antonín Barák je člověk, který je  odborníkem se spoustou zkušeností a zároveň otevřeným člověkem, který by o fotbale a nejenom o něm dokázal povídat hodiny a hodiny. Povídání přinášíme v autentické podobě, neboť nevhodnou úpravou by mohlo být povídání poškozeno.)
 
Kdo tě nejvíce ovlivnil v trenérské kariéře?
To bylo více lidí. První byl, bohužel už nebožtík, Pepík Škvára, který v Příbrami zakládal fotbalové třídy, měli jsme je jako jedni z prvních v Československu. Od 4. třídy jsem je navštěvoval i já. Tehdy byly třídy ještě na 5. základní škole, no a tam jsme měli tréninkové jednotky denně od 7 do 8 formou her – fotbálek, bagovky, technika. Odpoledne jsme trénovali tenkrát na TJ Uranové doly Příbram, nynější 1.FK Příbram. Pepik Škvára byl absolvent FTVS, trenér s profilicencí, který poté léta trénoval i dospělé hráče, vychoval tady několik mládežníků a byl to první hráč z Příbrami, který hrál za AC Sparta Praha, takže byl i výborným fotbalistou. Zároveň byl velmi oduševnělým člověkem, který tady tehdy naprosto předběhl dobu. Měl kontakty do západního Německa, takže odtamtud dostával materiály, časopisy Kicker, měli jsme informace z Bundesligy, četli jsme rozhovory s Franzem Beckenbauerem, Uli Hoennesem, Paulem Breitnerem, Gerdem Müllerem, a to byly pro nás tehdy ikony, které jsme sledovali. Hodně nás naváděl na západoněmecký fotbal, hodně jsme se věnovali už v té době individuální technice, takže jsme vyhráli asi 8x soutěže z abecedy fotbalu, které pořádaly Branky, body, vteřiny a Mladý svět. Bylo to i v televizi. Tehdy jsme dělali s Vencou Černým, Jardou Maškem přes tisíc nožiček a kolem tisíce hlaviček v 7. – 8. třídě.
Druhým je Pepík Csaplár, se kterým se znám odmala, trénovali jsme spolu a krátkou dobu jsme spolu hráli i jako hráči. Ten mi hodně pomohl, protože když před 24 lety nastoupil na školu, tak tu měl kluky ve škole a požádal mě, abych mu pomohl s gymnastikou, atletikou, koordinací a podobnými věcmi. A já zase od něj okoukával fotbalové tréninky, byť jsem v té době ještě netrénoval, tak to bylo velmi propojené.
 
No a třetím je určitě pan Josef Žaloudek, se kterým jsem se seznámil na komisi mládeže a za kterým jsem jezdil tři roky na 33. základní školu v Plzni. V té době měl svůj poslední ročník, ve kterém byli Martin Fillo, bratři Krbečkové. U něj jsem zjistil, že měl velmi podobný rukopis s Pepíkem Škvárou, to znamená že na té 33. ZŠ od 7 ráno měli hru a potom 4x odpoledne v týdnu fotbalový specifický trénink na hřišti. K němu jsem jezdil na stáže a snažil se od něj loudit rozumy a rady. Imponoval mi, protože to byl moudrý člověk, který fotbalu hodně přinesl a nejenom tím, že vychoval Pavla Nedvěda, ale hlavně tím jak se choval ke klukům, jaké měl metody, jak je motivoval, jak jim dokázal nabídnout seberealizaci. Z těch kluků bylo cítit, že je fotbal nesmírně baví, což tvrdím, že je ve věku přípravek a žáků alfa a omega všeho. Od dorostů začíná takový poloprofesionální věk, kdy se kluci rozhodují o životní cestě, kudy se chtějí dát. Jestli se budou věnovat studiu nebo se vyučí řemeslu nebo se budou věnovat vrcholově fotbalu. Do té doby bychom se dětem měli věnovat každý den, ale neměli bychom je zahltit jen tou specifickou činností, ale měli bychom v nich hlavně prohloubit lásku pro ten sport jako takový. Jinak tam hrozí velké nebezpečí, že kluci velmi brzy vyhoří, že si své cíle a ambice splní třeba už v žácích nebo v mladším dorostu, kdy se dostanou do prvoligového dorostu nebo získají pár startů v reprezentaci. To pro ně může být ten finální cíl a stačí jim to. Fotbal potom hrají už jen rekreačně, přitom míra talentu u nich byla velmi vysoká, velmi zajímavý mentální potenciál, ale nedotáhlo se to právě proto, že spousta trenérů je drtí odmala specificky, chce po nich výsledky v každé kategorii, a proto si myslím, že v tomhle věku ještě není takový prostor, mělo by to být vyvážené a to je to umění mládežnického trenéra.
 
 
Antonín Barák
Antonín Barák

 V kolika letech by mělo dítě být již ve velkém klubu jako je Sparta, Slavia?

Na to je těžká odpověď. Dle mého názoru, pokud jste opravdu přesvědčení, že ten trenér v tom silném klubu, kde je větší konkurenční prostředí, a že kluky rozvíjí do těch 16 let hlavně tréninkový proces a i potom je to hodně o něm, protože zápas je spíš kontrolní mechanismus pro trenéra a zpětná vazba pro kluky, tak když nastavíte klukům prostředí, kde oni na tréninku pracují díky kvalitě trenéra, který je schopen jim vytvořit náplň v nejvyšší kvalitě, mají kolem sebe více šikovných kluků a vedení trenéra je nastaveno tak, jak jsem naznačil v předešlé odpovědi, tak je dobré se do takového klubu dostat co nejdřív. Pokud je to v dosažitelnosti, aby nemusel na tréninky dojíždět tři čtvrtě hodiny. Pokud tam ale některý z těchto faktorů chybí, tak je mnohdy lepší, aby ten kluk zůstal v tom regionálním oddíle, kde jsou tyto podmínky splněny lépe, kluk tam má kamarády, má tam větší klid, trenér je osobnost a tréninky nejsou špatné kvality. Je dobré, pokud trenér u takového kluka v menším klubu vycítí potenciál a dává mu větší prostor pro rozvoj, dělá mu individuální tréninky apod.., dává mu dostatečnou možnost pro rozvoj. Takový trenér mnohdy dokáže více, než ligový trenér, který kluky nahání a chce výsledky. Pokud tedy nejsou splněny tyto podmínky, tak není zaručené, že ten kluk přejde do většího klubu a bude u něj zajištěný růst, naopak ten růst může být pomalejší než v tom mateřském klubu.
 
Jak vypadá takový den kluka ve fotbalové třídě?
Tam záleží jestli dojíždí nebo ne, my máme kluky půl na půl, protože Příbram není zase tak velká. To, co jsme řekl, to funguje stejně u nás. My se snažíme už od starších přípravek hledat kluky v okolí takových 15 km okolo Příbrami. Snažíme se je lidskou formou přivést, nejdříve aby dojížděl jednou nebo dvakrát na trénink, tak aby kluci měli volnost a klid a mír v hlavě na sociální adaptaci, aby cítili pocit bezpečí, že je nikdo nevytrhává z jejich prostředí. Necháváme jim třeba rok, aby poznával metody a prostředí u nás. Jako to dělá, doufám, většina klubů, že je nechceme převzít se vším všudy hned, protože je jim třeba 8 let. Na druhou stranu senzitivní období jsou nekompromisní a pokud je prováháme, ať už je to reakční, akcelerační rychlost od 4-5 let či rozvoj individuální techniky, který je největší od 7 let, první zlatý věk fotbalu, zlatý věk motoriky, a ty kluci přijdou třeba až ve 14-16 letech, tak byť se s nimi pracuje individuálně, tak ten přírůstek v těchto činnostech, ve kterých mají nedostatek, je velmi malý. Oni to z většiny nedoženou a potom se ve starších dorostech vrací do svých klubů. Po této stránce je výhoda, pokud ten kluk může už v nízkém věku absolvovat jednu nebo dvě tréninkové jednotky v tom vyšším klubu, kde by měla být fundovanost trenérů vyšší, ale ne vždy tomu tak je.
 
Možnost navštěvovat naši školu nabízíme už od 1. třídy, u příbramských to není problém a rodiče je sem jsou schopní z 90% dát. U dojíždějících je to složitější, záleží na lokalitě. Dobříš je třeba 17 km, ale je tam dobré spojení, protože přes ní jezdí autobusy z Prahy každých 20 minut, pak tu máme kluky z Berouna, Hořovicka, Komárová, ti to mají třeba i 40 km, u nich se to řeší individuálně. Pokud se bavíme o nějakém biorytmu kluka na naší škole, tak ten kluk má třeba 3x týdně nultou hodinu od 7 hodin, teď chceme, aby tady byl už ve tři čtvrtě, abychom začali o něco dřív, když začneme o 2 minuty dřív, je to bomba, když o 5 minut dřív, je to famózní, snažíme se ten čas využít co nejvíc. Využíváme i přestávky, protože to maximální využití času je to, co nám může pomoci i do budoucna. Takový dojíždějící kluk musí vstávat brzy, takže zpočátku se domlouváme, že dojíždí na nultou hodinu třeba 1x týdně, řekneme si jeho plusy a mínusy a vybereme, kterou hodinu potřebuje nejvíc. Pokud mu chybí koordinace, tak chceme, aby jezdil ve čtvrtek do tunelu, jestli nedělali vůbec gymnastiku, tak aby jezdil v úterý na gymnastiku, jestli neumí plavat, což vypadá úsměvně, pokud jde do 6. třídy, ale setkali jsme se s kluky, kteří ve 12 – 13 letech neumí plavat, tak chceme, aby chodil v pondělí do bazénu. Je to potom individuální a řeší se to s rodiči.
 
Na ty hodiny tedy chodí i kluci, kteří nejsou přímo ve škole s fotbalovými třídami?
Ano, můžou. Ti, kteří jsou na příbramských školách a rodiče je sem z nějakých důvodů nedají, těch ale není tolik, tak mohou některé hodiny navštěvovat. U těch mimopříbramských to nehrozí, aby sem jeli na hodinu a pak jeli zpátky 30 km, to ani nejde. Ti většinou přecházejí. Spíš ten přechod na začátku v prvním pololetí 6. třídy si vycházíme vstříc. Pět hodin během dne mají jistých a na nultou hodinu jezdí zpočátku třeba jen jednou, po dvou měsících dvakrát a třeba pak zvládnou i všechny tři. Takový kluk musí vstávat třeba v 5 hodin. Je to individuální, někteří kluci chodí od začátku hned na všechny tři nulté hodiny, chtějí to rozjet od začátku a neřeší žádný problém. Někde to chtějí rodiče, ale je důležité, aby to chtěl kluk. Na to se ptáme rodičů, jak vstává, jestli nadává atd.. Jsou tu kluci jako Matěj Habart, který dojíždí 40 km, jezdí autobusem s přestupem v Sedlčanech, ale prostě chce a kdyby tu měl být 5x týdně v 7, tak tu bude. Od toho kluka neslyšíte slova na vstávání, že by se mu nechtělo a to je to hlavní, že to chtějí rodiče je skvělé, potřebujeme jejich podporu, ale vždycky to musí vycházet z těch dětí samotných, jestli ten kluk miluje fotbal natolik, že nebere to, že musí vstát  3x týdně dřív jako oběť, ale naopak se na ty hodiny těší. Takových dětí ubývá.
 
Kolik hodin sportovní aktivity tedy mají žáci fotbalové třídy?
Dopoledne 8 hodin a odpoledne trénuje 4x týdně. Čtvrteční odpoledne mají volné.
 
Jaká je náplň těch sportovních hodin ve škole? Jsou zaměřené vyloženě na fotbal?
Minimálně. Minimálně, protože ten specifický fotbalový trénink mají 4x týdně odpoledne. V tomhle věku to nemají ani zahraniční akademie. Přístup v těch zahraničních akademiích je trochu jiný, oni trénují odpoledne specifický trénink 3x týdně, ale ten vypadá jinak. Oni tam mají 5 až 6 trenérů a ten trénink má skupinový až individuální charakter. Ti hráči 90 minut rotují a dva trenéři mají doopravdy face to face jednoho hráče a s ním pracují třeba 10-15 minut. Takhle za ten trénink vystřídají každý 4 hráče, a ten individuální trénink má tedy 8 hráčů, zároveň mají užší kádry, protože jdou hodně do kvality a tedy polovinu týmu v té jednotce individuální trénink. Další polovina týmu to absolvuje v tréninku druhý den. Zbylí 3-4 trenéři pracují se zbývajícími hráči skupinově třeba ve čtveřicích. V tom případě můžeme mluvit o skupinovém tréninku, protože skupiny o 3-4 hráčích jsou fantastické, skupiny o více než 6 hráčích už ztrácí nádech skupinového tréninku a blíží se k hromadné formě, kde vám uniká detail, počet opakování a kvalita provedení atd.. Nároky na toho trenéra v takovém množství stoupají a není v jeho silách, aby to uhlídal. U nás mají kluci 4 tréninky odpoledne, na těch trénincích jsou většinou dva trenéři, na víc zatím nemáme kapacity. Dopolední hodiny slouží především k rozvoji kompenzačních činností – na kompenzaci jsou pevně vyhrazené 3 hodiny, je tam hodina gymnastiky, bazénu, je tam hodina ve fitness centru, kde se věnujeme core tréninku a letos jsme zapojili hodně i squashball, cvičení, které je na odhad míče, individuální techniku, nácvik volejů, halfvolejů, hru hlavou, vystupování proti míči atd.. Spousta trenérů se ptá na školeních, jak trénovat odhad na míč, na to je to fantastická hra, ale to jsou třeba i formy nohejbalu v různých obměnách 1:1, 2:2, obíhačky, zakončení jenom hlavou, na dva doteky, druhý dotek jen volejem, a to kluky nesmírně baví. Dál už si s tím prostě hrajete podle kvality kluků, věku a vašeho záměru, který chcete v tréninku zvýraznit. Na samotnou specifickou fotbalovou činnost je vyhrazena jedna hodina, jde o to, že každý týden zaměřujeme na něco, jde o to, aby to kluky bavilo, aby to měli pestré. Minulý týden měli šesťáci zaměřený na zpracování míče, další hodina je třeba zaměřená na hru hlavou, další se zase zaměřuje na 1:1, další na fintování, coervry atd.. Potom jsou 2 hodiny z těch 8 zaměřený na hry a ty hry točíme. Točíme volejbal, basket, fotbal, florbal a házenou. Tyto hry se prolínají a kluci se v nich dostávají ve školních soutěžích minimálně na krajská kola, v těch fotbalových na republiková finále. Ta už jsou velmi zajímavá, potkáváme se tam s Plzní, Hradcem Králové, Mariánkou – sparťanská škola, slávistickou Vladivostockou, Znojmem, Brňákama, Ostravou. Tam už to má vysokou kvalitu a charakter konfrontace s nejlepšíma oddílama v republice, což už je taková nadstavba, ale kluky to zase ohromně baví.
 
Příbramskou akademií prošlo mnoho ligových hráčů a hráčů, kteří se dostali do zahraničí. Mají tito hráči nějakou charakteristickou vlastnost nebo něco, co by je spojovalo a co je posunulo tam, kde jsou?
No, určitě je to taková ty ryzí láska k fotbalu. Ti kluci byli buď gauneři a dneska jsou to juniorští reprezentanti nebo hrají první ligu nebo prožili zajímavé osudy včetně třeba rozpadlých vztahů svých rodičů nebo sami žili svým způsobem divokými životy, ale dnes už se usadili i proto, že mají rodiny nebo to byli kluci, kteří měli doopravdy vysoký intelekt jako třeba Vašek Černý, Dominik Mašek, Honza Vošahlík atd., a nebo potom kluci, kteří nějaký zvláštní rys neměli. Ať už byli kýmkoliv z toho, tak všichni měli společné to, že by bez fotbalu těžko mohli být. A to je to, co já tvrdím, že v tomhle je naše nesmírně důležitá role jako mládežnických trenérů, abychom v nich toto živili a posilovali. Čili není to jenom kvalitní příprava na trénink, není to ani kvalitní odkoučování toho tréninku nebo utkání, není to ježdění na stáže, vzdělávání se, ale je to jenom obyčejné každodenní mluvení s těma dětma, kamarádský přístup, umět je pohladit, ale i ztepat a potrestat, bez toho to nejde a je to v životě přirozené, protože ty děti se formují a když jim bude už 16-17, tak je už nikdo nezformuje. V kategoriích přípravek a žáků jsme do veliké míry hlavně vychovatelé. Vychovatelé a trenéři zároveň, nejde to oddělovat. A tihleti kluci fotbal milujou nadevše a musím říct, a to nás nechci vychvalovat, ale všichni se sem rádi vracejí a milujou tu školu. Z toho máme obrovskou radost, zvou nás na třídní srazy po letech, chodí nás sem navštěvovat, dokonce nás s mým synem v loňském roce napadlo, že bychom chtěli založit nadační fond pro postižené děti a už jsem oslovil pár kluků, kteří prošli naší školou a naším klubem a jsou dobře zajištění a zase se mi líbilo, že na to reagovali pozitivně a chtěli by se toho zúčastňovat. Uvidíme, jestli se nám to povede zrealizovat. Nebylo by to určitě nic velikého a bombastického, ale na druhou stranu na podmínky tady toho našeho úzkého regionu, kdybychom měli pomáhat třeba jenom domovu mládeže v Solenicích nebo domovou mládeže Pepa, který je tady nad námi  nebo prostě zdravotně či mentálně postiženým. Něco takového plánujeme a těm klukům se to hrozně líbí a už je jich několik, ať už je to Tomáš Zápotočný, František Rajtoral, Tomáš Wágner, Honza Vošahlík, Tonda Fantiš, Milan Mišůn. Těch kluků, kteří se tím fotbalem zabezpečili, je hodně a mohli bychom být do budoucna průkopníky mezi takovým druhem organizací, které se podílí na této pomoci. 
 
Pokud se budeme bavit o specifickém fotbalovém tréninku, máš nějakou oblíbenou věc, která by v tom tréninku měla být?
Jsem hodně herní typ. Hrál jsem fotbal 30 let, sám jsem měl tu kariéru hodně zvláštní, v žácích se za nás stavěli reprezentační výběry A, B, C, D, protože těch kluků bylo v Československu hodně a já jsem účinkoval v tom B týmu, to bylo v reprezentaci U15, do toho áčka jsem se neprobojoval. Na druhou stranu jsem tady hrál od necelých 16 let celostátní dorosteneckou ligu s o 3-4 roky staršíma, od druhého roku v dorostu jsem byl kapitán a když jsem v dorostu končil, tak jsme se 4 dostali do kádru A týmu. Já jsem v tu dobu z určitých důvodů s fotbalem přestal na 8 let, a to úplně totálně, do jisté míry jsem na něj úplně zanevřel, šel jsem studovat a věnoval jsem se hodně muzice. Nevěděl jsem, kdo vyhrál ligu, nesledoval jsem utkání, zkrátka mě to úplně pustilo. Potom jsem se k fotbalu vrátil vyloženě náhodou, kdy jsem měl jít po vojně dělat do ciziny, kde jsem měl spoustu kontaktů, ale já jsem náhodou sehnal byt v Příbrami, a protože na konci vojny jsem udělal průšvih a byl jsem degradovaný, tak jsem přišel o místo učitele tady na gymnáziu. Díky tomu průšvihu jsem přišel o to místo a narazil na Honzu Pechláka, který mi nabídl místo tělocvikáře na fotbalové škole. On si mě pamatoval jako bývalý tělocvikář ze sportovních soutěží, které jsem absolvoval a věděl, že jsem hrál do 19 let vrcholový fotbal. Já jsem to místo přijal a dostal na starost fotbalové třídy. V tu chvíli mě začali přemlouvat, abych se vrátil do A týmu Příbrami, tak jsem začal s trenérama a hráčema chodit 2x týdně na sálovku a oni mě přemluvili k tomu, že jsem ukončil ve škole v zimě na půl roku angažmá, dostal jsem profi smlouvu a šel jsem do A týmu. Podařilo se nám postoupit do 2. ligy a já tak zase hrál fotbal, ale od dalšího roku už jsem se do toho kádru nevešel, což bylo logické po tom osmiletém manku a spolu s asi dalšími pěti hráči včetně Vaška Černýho jsme šli na hostování do Milína, se kterým jsme postoupili z krajského přeboru až do ČFL, tu jsem si tam ještě dva roky zahrál, a pak jsme ještě hráli divizi v Příbrami za béčko. V tu dobu jsem už trénoval děti a věděl jsem, že ve 33 už žádnou ránu ve fotbale neudělám, ale byl jsem rád, že jsem se k fotbalu vrátil. I z toho jsem mohl dál čerpat při startu do trénování, protože ať si říkáme, co chceme, tak drtivá většina trenérů, hlavně první rok až dva, čerpá ze své praxe a vzpomíná na ty svoje nejlepší trenéry. Já jsem si, protože jsem při studiu na FTVS fotbal nehrál ani nezvolil fotbalovou specializaci, zvolil jsem si atletiku, a tak jsem neměl žádné vzdělání pro fotbal. Takže jsem si od nejnižší licence prošel až po tu Profi, protože jsem chtěl a nechtěl jsem dětem ubližovat. Pomohl tomu i můj kluk, protože jsem viděl, že od dvou let začínal kopat do míče a viděl jsem, že kope levou nohou, tak jsem si říkal, ty brďo, asi ho to bude bavit, já bych mu chtěl taky nějak pomoc. Nakonec jsem ten jeho ročník potom trénoval 10 let.
 
Takže máš rád v tréninku hru.
Hru určitě, hra je základ. Drilovým cvičením se člověk nevyhne, ale jsem víc Španěl, víc Portugalec než a teď nemůžu už říct ani Holanďani nebo Němci, protože u nich je to už v krásné symbióze, oni si s tím hrají a vědí to moc dobře sami a vědí to lépe než my, že ten herní aspekt je důležitý v tréninku. Vidím to, že v těch drilech jdou nahnat počty opakování a dobře se dají sledovat detaily provedení, ale bez hry nerozvíjíte ty ostatní věci, jako je součinnost, výběr místa, chytrost, odskočení od hráčů, podržení míče, natajmování kličky, narážečky, herní vyčůranost, to, že zkoušejí dát jesle, přehodit hráče, obhodit hráče. Bez hry to prostě nejde. V těchle kategoriích bychom jim měli tohle povolit jak v tréninku tak v utkání, protože když jim to povolím v tréninku, tak jim to nemůžu zakázat v zápase. Potom jsou rozklížený a nevědí, co dělají. V těch mladých letech je do tohohle naopak nutit a posilovat je v té herní odvaze a v řešení 1 na 1, kde nejvíc zaostáváme proti zahraničí. To je největší rozdíl, teď jak jsem u reprezentace U16 tři čtvrtě roku, tak vidím to, že rychlostně jsme udělali posun vpřed, udělali jsme posun po taktické stránce, myslím, že jsme se posunuli i v technické věci, protože přechod na malá hřiště pomohl a i trenéři se tomu daleko více věnují, obecně celoplošně to je vidět. Ale detail 1 na 1 v útočné a obranné fázi je to, v čem propadáme. Vyrovnáme se slabším zemím, ale ty silné jsou nad námi, takže hra, hra a zase hra. To je to gró fotbalového koláče.