Shrnutí kvalifikačního turnaje Ondrášovka Cup

Hned následující den po mrazivém zápase na Spartě jsme vyrazili za teplem na jih do Písku. Teplo nebylo, ale aspoň nepršelo. Momentální počasí nejspíš ovlivnilo i výběr hracího povrchu. Marně jsme hledali postavená hřiště na jednom ze tří travnatých hřišť. Muselo se na umělku. Co bylo ale pro samotnou hru horší, byla jejich velikost. Pokud chtěli organizátoři přehlídku soubojů, tak se jim to podařilo náramně. Bohužel jsme se tomu naší hrou přizpůsobili a skutečně hezkých akcí bylo pomálu. Logické pak bylo, že nejlepší zápasy jsme sehráli proti týmům, co se snažily roztahovat hru a na hřišti tak bylo více místa (proti vítězi turnaje Příbrami – prohra 1:0, ale naprosto vyrovnaný zápas, remíza s Táborskem 1:1, prohra asi 4:1 s Dynamem České Budějovice, kteří nám dali lekci z produktivity, ale v poli to tak jednoznačné také nebylo). Naopak proti týmům, jejichž branku jsme měli spíše dobývat než se bránit, nám chybělo více prostoru. Mrzí mě ale, že i přesto jsme tyto zápasy výsledkově nezvládli. Největším problémem bylo jednoznačně zakončení. I když už jsme se přes val soupeře nějak dokázali prokopat, zakončovali jsme buď nepřesně, slabě nebo hrozně zbrkle. Když se k tomu přidaly nepřesnosti při rozehrávce od brány, nemohli jsme bohužel pomýšlet na lepší než konečné 9. místo. Nemyslím si, že by nás vyloženě někdo přehrál (snad kromě Dukly a možná Dynama). Většinu gólů jsme soupeři darovali a kluci si tak opět zažili, že v turnajových zápasech na 15 minut, záleží na každém detailu a nelze nic podcenit. Pak už se to dohání těžko. Zkušenost tedy určitě zajímavá, nicméně už se zase těším na klasický zápas na větším hřišti. Co se ale povedlo, byla celková organizace turnaje, minimum prostojů, prostorné šatny, žádné zbytečné zdržování (v tom jim určitě pomohlo i počasí). Závěr patří velkému poděkování rodičům, kteří se s námi vypravili fandit i těm, kteří drželi palce přes on-line přenos.